Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie JIU-JITSU

 

Zemí původu jiujitsu je Japonsko, kde toto bojové umění vzniklo jako pokračování a doplnění samurajského umění meče (kenjutsu). Přesné datum jeho vzniku není známo, stejně jako není znám žádný jeho zakladatel. Stylů, které se věnovaly boji méně ozbrojeného, nebo neobrojeného jedince proti lépe vyzbrojenému útočníku bylo mnoho a postupně se většina jejich technik objevila v jiujitsu, které se nikdy, na rozdíl od některých jiných bojových umění, nebránilo začlenění jakýchkoliv bojových prvků do svého technického potenciálu.

V kronice Nihonshoki, zpracované v Japonsku roce 720 n. l. za vlády císaře Suinina, je zmíňka o chiarakurabe - zkoušce síly[6]. Není vyloučeno že může jít i o zárodek SUMAI, tedy původního bojového SUMA, o němž někteří tvrdí, že mohlo být výchozím bojovým uměním pro jiujitsu. Zmíňku o jiném z bojových uměních, o nichž se předpokládá, že by mohla být předchůdcemi jiujitsu, obsahuje kronika Denhos sepsaná v Japonsku v 9. století našeho letopočtu. V ní je popsána metoda boje beze zbraně proti ozbrojenému útočníkovi, zvaná jorokumiuchi. Dalšími předchůdcemi jiujitu by měly být styly zvané kumiuchi, tai-jitsu (umění tělesné pohotovosti, velké umění), yawara (jemná pohotovost, věda obratnosti) [1,5], aj. Systematická výuka jiujitsu v Japonsku nastává v období dynastie Tokugawa, někdy na počátku XVII. století[1].

V 19. století v Japonsku, po zániku feudálního řádu, kdy přestala tradiční japonská společnost i tradiční hodnoty platit, nastal úpadek jiujitsu. Kvůli zmíněným sociálním změnám, které poslední japonská revoluce Meiji přinesla, zanechala většina mistrů, (pro něž mimo jiné bylo již obtížné se takto uživit), výuky bojových umění. Pro veřejnost byly školy bujutsu feudálním přežitkem a přestali být oblíbené. Tak jejich návštěvnost poklesla a snížil se i počet škol jiujitsu. S tím byl spojen i nedostatek učitelů[1]. Jeden z nejznámějších mistrů byl Sokaku Takeda (10.10.1859-25.4.1943) u nějž se učil styl Daito-ryu Aiki Jujutsu i budoucí zakladatel AIKIDO Morihei Ueshiba (14.12.1896-26.4.1969. Tohoto zmíněná škola výrazně ovlivnila a promítla se i do jeho Ueshiba-ryu Aikijutsu. V roce 1925 bylo akijujutsu přejmenováno na aikibudo, změnil se jeho charakter a roku 1942 představil Morihei Ueshiba aikido poprvé veřejnosti.)

Pokles popularity jiujitsu v Japonsku má ve zmíněném 19. století nepřímo na svědomí i zakladatel moderního juda - profesor Jigoro Kano (1859 - 1938). Ten studoval postupně u mistrů jiujitsu Hachinosuka Fukudy, Masumota Ita (který zemřel roku 1881 a zanechal Kanovi své rukopisy) a představitele školy Kito, mistra Ikuby (prvky jeho školy Kano zahrnul např. do judistické katy názvu Koshiki no kata).

Takto získané praktické znalosti, spolu s poznatky, zjištěnými studiem rukopisů mnoha jiných škol i studiem evropských tělovýchovných systémů, zúročil Jigoro Kano ve vlastním systému který nazval JUDO a počal jej pro prvních devět adeptů vyučovat od roku 1882 ve své zakladatelské škole jménem KODOKAN (z japonštiny - škola pro studium cesty), umístěné ve starém budhistickém chrámu jménem Ejshoji. Název jeho systému byl stejně jako u výchozího bojového umění rovněž tvořen dvěma znaky japonské abecedy hiragany - první znak pro jemnost, poddajnost -"JU" - byl shodný se znakem názvu jiujitsu (popř. jujutsu), znak s významem umění "JITSU" (JUTSU) byl nahrazen znakem "DO", znamenajícím cestu. Takto Kano oba styly rozlišil a vyjádřil rozdíl mezi nimi - "DO" mělo vyjadřovat místo válečnické zručnosti spíše duchovní růst studenta, a ohledem na jeho výchovu a morální a intelektuální rozvoj. Upřednostňoval dvě zásady - za prvé Seirjoku zen jo (co možná nejúčinnější využití tělesných a duševních sil) a za druhé Jita kjoei (zdar pro všechny prostřednictvím vzájemné pomoci a porozumění). První zásada byla shodná s jednou ze zásad jiujitsu.

Díky tomuto přístupu se KODOKAN proslavil a již v roce 1886 zde cvičilo 112 žáků. Rozepře o funkčnosti zmíněného nového stylu mezi KODOKANEM a tokijskými školami jiujitsu vyvrcholily roku 1885, kdy prefekt tamější policie uspořádal tzv. utkání pravdy (dojo jaburi) mezi KODOKANEM a školou jiujitsu TOCUKI. Zápasy byly tvrdé, mělo dokonce dojít i k úmrtí. Judisté tehdy vyhráli v 11 střetnutích a jednou bojovali nerozhodně. Jako úspěšnější systém bylo pak u Japonců více preferováno judo a tyto preference se později odrazily i v rozvoji bojových umění v Evropě a na dalších kontinentech. V Japonsku se pak judo začalo vyučovat na univerzitách Gakuhin, Ichiko a Tokio. Jigoro Kano se stal japonským ministrem školství (později i členem Japonského olympijského výboru a zakladatelem a prezidentem Japonského sportovního svazu) a prosadil výuku juda a kenda (sportovního šermu bambusovým obouručním mečem) i na středních a základních školách. Osobnost Jigora Kana zastínila tehdejší osobnosti mistrů jiujitsu. V období let 1885-1900 pak i ostatní školy BUDO začaly podle Kanova pedagogického vzoru používat rozdělení technických stupňů na stupně KYU a DAN. Tak v podstatě Jigoro Kano ovlivnil jiujitsu, kde se většinou nyní, na rozdíl od historie, používá stejné dělení[4]. V minulosti bylo v tomto stylu ke stejnému účelu používáno spíše licencí[ ].

HISTORIE JIU JITSU V ČESKOSLOVENSKU

Do Evropy se z Japonska jiu jitsu dostalo na počátku 20. století - tedy po skončení rusko-japonské války (1905), ve které bylo japonskými vojáky používáno jako sebeobrana a tak se dostalo do povědomí i u jiných národů. Do Československa následně jiu jitsu proniklo zejména z Anglie a Německa. Zde v roce 1905 byla poprvé vydána kniha " Das Kano Jiu-Jitsu", kterou napsal zakladatel stylu judo - Jigoro Kano a která byla používána jako příručka i v našich zemích. V Berlíně se na vojenské škole pak začalo jiu jitsu spolu s judem učit pod vedením japonského mistra Agitara Cona. V Londýně začali pravidelně jiu jitsu provozovat od roku 1907 a zde vyškolení instruktoři začali v roce 1910 vyučovat jiu jitsu také v Čechách, a to ve Vysokoškolském sportu v Praze, kde se pod vedením PhDr. Františka Smotlachy v takzvaném "Odboru pro úpolnické sporty" cvičil kromě sebeobrany jiu jitsu také box a řecko-římský zápas. (V roce 1918 byl v Londýně japonským profesorem Koizumim založen známý institut pro bojová umění názvu Budokwai [1]).

Po první světové válce, při níž se výcvik jiu jitsu prováděl již jen v některých armádách, byla v roce 1919 opět ve Vysokoškolském sportu v Praze zahájena pravidelná výuka jiu jitsu. Také vyšla první vydání příruček Edmunda Varyho "Umění sebeobrany v domě i na ulici" a "Jiu-jitsu - umění japonské sebeobrany a zocelení" v překladu dr. Jaroslava Říhy, kde se již objevuje vůbec první metodika tréninku a dělení dle technických stupňů (tehdy tříd).

Od roku 1922 zařadila Československá armáda do svého branně - tělovýchovného programu cvičení jiu jitsu, které nejdříve vedl anglický instruktor a později štábní kapitán Novák s ve spolupráci s náčelníkem České obce sokolské Františkem Pechátem. V roce 1925 pak vydalo Ministerstvo národní obrany v učebnici "Služební předpisy branné moci" kapitolu názvu "Sebeobrana", která pojednávala o použití jiu jitsu pro vojenské účely.

Ve školním roce 1923-1924 se ve Vysokoškolském sportu v Praze konal první samostatný kurs jiu jitsu, jenž absolvovalo pod vedením Jurije Pričkina patnáct frekventantů. V roce 1928 vznikl pro studenty Akademické menzy Strakovy akademie kroužek sebeobrany pod vedením studenta obchodní akademie Adolfa A. Lebedy. V roce 1930 zahájil Vysokoškolský sport Praha kursy sebeobrany jiu jitsu v rámci Ústředního tělovýchovného ústavu Karlovy univerzity v tělocvičně Marathon v pražské Černé ulici, které vedl učitel gymnastiky František Pecháček spolu s cvičiteli Josefem Kořínkem a ing. Radovanem Šimůnkem. Roku 1932 vyšly příručky sebeobrany autorů Mikoláše a Slípky[1].

V roce 1933 byl založen ve Vysokoškolském centru pod vedením náčelníka ing. O. Pecáka první samostatný oddíl jiu jitsu v Praze. Tento oddíl v roce 1934 převzal vedoucí brněnského oddílu jiu jitsu C.S.F. Dobo (vlastním jménem Istfán Fülöp - získal nejvyšší žákovský stupeň zdatnosti v londýnském Budokwai[1]) a z iniciativy prof. Smotlachy do něj byl převeden i oddíl Adolfa A. Lebedy ze Strakovy akademie. Od roku 1934 se jiujitsu začíná systematicky cvičit jiujitsu ve spojení s ideou juda[1]. V Československu je tehdy judo chápáno ve vztahu k jiujitsu jako Kanova škola, tedy jeden ze směrů jiujitsu, respektive jako sportovní a závodní forma tohoto bojového umění.

      V dubnu roku 1935 byl v čele s PhDr. Smotlachou v Praze založen tzv. "Propagační výbor pro branu“ (brana = český název pro jiu jitsu), jenž v Čechách uspořádal řadu přednášek, veřejných vystoupení a kursů. V Praze vedli jeden kurs o šesti lekcích japonští mistři dr. Hata a prof. Sugiyama, kteří spolu s anglickou mistryní Mayerovou a velvyslancem Japonska v Československu - dr. Noburou Ogawou předvedli jiu jitsu v pražském Radiopaláci[1]. 3. dubna 1936 pak vznikl "Československý svaz jiu-jitsu", který následně sdružoval pět klubů - VS Praha, SK stráž bezpečnosti Praha, SK Typografů Praha, VS Brno a AC jiu-jitsu Plzeň[1]. Předsedou byl zvolen dr. F. Smotlacha a záštitu převzal Dr. Noboru Ogawa - japonský Charge d´Affaires[1]. O prázdninách téhož roku pořádal VS Praha na letním táboře v Unhošti u Kladna výcvikový kurs jiujitsu a juda, který vedl anglický mistr Price Leget, za účasti zahraničních mistrů Martina Pampella z Němacka a pana Fleka z Rumunska. Price Leget pak ještě v září a říjnu instruoval ve VS Praha a v SK stráž bezpečnosti. V září roku 1936 také proběhla návštěva zakladatele juda prof. dr. Jigoro Kana, který v Praze v rámci svého turné po Evropě přednášel v Marinské knihovně o jiujitsu a japonské tělesné výchově. Navštívil také tělocvičnu VS Praha, kde zahájil krátkým proslovem při cvičení jiu-jitsu odboru i školní rok 1936-37[1]. Roku 1938 vedl měsíční prázdninový kurs na letním táboře v Ledči nad Sázavou František Šíma a angličtí mistři Layons a Stokes. Koncem srpna téhož roku instruoval v Praze člen japonské vojenské mise major maki, vysoce graduovaný mistr jiujitsu, v tělocvičně Marathonu české pokročilé závodníky. Na návrh mistra Stokese byl Františku Šímovi udělen londýnským Budokwai titul mistra jiujitsu[1].

      10.3. 1939 pokračuje činnost Československého svazu Jiu-jitsu pod jménem Český svaz Jiu-jitsu. O prázdninách byl pod vedením Ing. Františka Šímy a Karla Zrůbka pořádán tímto svazem v Řadově u Brandýsa n. Orl. instruktorský kurs při letním táboře VS Praha. Koncem roku byly založeny džiu-džitsu odbory při NSK Praha, ČAK Vinohrady a Radostně Vpřed[1]. V roce 1940 na jaře se čeští mistři jiujitsu Kubrová, Černý, Zrůbek, Cígner, Thuma a Lebeda, vesměs členové NSK Praha, účastnili prvního mistroství Protektorátu Čech a Moravy v judu, jehož záštitu převzal japonský konzul v Praze - Dr. Kozo Ichige. V utkání mistrů jednotlivých vah zvítězil Zrůbek[1]. V květnu roku 1942 je tělovýchovnou sekcí ministerstva vnitra pořádán šestidenníkurs jiujitsu v Třeboni, který vedli Ing. Šíma, Thuma, Dr. Krákora a Reimann. Po kursu byl založen Odbor džiu-džitsu při SK Jihlava. V roce 1943 Český svaz Jiu-jitsu vypisuje soutěž "Velká cena džiu-džitsu", pro juniory i seniory bez rozdílu vah. V září pořádá tetntýž svaz šestidenní kurs na Novém Řadově u Třeboně. Od roku 1943 se jiujitsu, nyní potažmo víceméně judo, chápe jako ryze sportovní disciplína, je přepracován závodní řád a přeorganizován Český svaz Jiu-jitsu [1]. V roce 1944 tento řád vstupuje v platnost a je založen Sbor rozhodčích. Posuzování vyspělosti se již děje jednak na základě technické vyspělosti a jednak na základě výkonnosti. Svaz v té době sdružuje 21 klubů, ve kterých cvičí kolem 2000 lidí. Registrovaných závodníků je 260, z toho 34 žen[1].

V roce 1944 vyšla v nakladatelství Jaroslav Tožička v Praze publikace „Džiu-džitsu“ autorů Ing. Františka Šímy a Dr. Bedřicha Krákory. Nicméně většina oddílů jiu jitsu se v této době začala přeorientovávat hlavně na judo a rozvoj jiu jitsu u nás začal pomalu stagnovat.V roce 1959 vyšla v nakladatelství „Naše vojsko“ příručka „Sebeobrana“ autora Antonína Matrase, zabývající se výcvikem jiu jitsu, přizpůsobenému požadavkům obránců lidově demokratické republiky. Další české knihy o jiu jitsu již (do roku 2004) nevyšly a knihy, které částečně pojednávaly o tomto bojovém umění vycházely jen sporadicky.

V letech 1982-1985 vznikala při Českém svazu juda tzv. „Střediska účelové sebeobrany“, která vyučovala sebeobranu na bázi jiu jitsu, a to v Brně, kde jej vedl pan Jaromír Pokorný, v Olomouci, v čele s Ladislavem Petrášem, v Plzni (vedoucí pan Honzík) a v Praze, kde vyučoval legendární Karel Zrůbek. Od roku 1985 - 1987 proběhlo při zlínském oddílu juda pod vedením mistryně juda Anny Skládalové několik kurzů sebeobrany, rovněž na bázi jiu jitsu, které částečně vyučoval i Michael König. Ten založil v rámci své základní vojenské služby v roce 1988 při Střední zdravotní škole v Benešově u Prahy oddíl sebeobrany, na který navázal o rok později oddíl sebeobrany ve Zlíně - výuka v obou oddílech probíhala rovněž za použití technik a principů jiu jitsu. V roce 1990 již všechny výše zmíněné subjekty měly v názvu, nebo aspoň v náplni jiu jitsu (ju jutsu, ju jitsu) a v roce 1991 založil Jaromír Pokorný Asociaci bojových a duchovních umění České republiky, v jejíž struktuře byla začleněna i Federace jiu jitsu. Do ní hned po založení vstoupil brněnský (nyní jej vede RnDr. Zdeněk Minařík) i zlínský oddíl a rovněž i oddíly z dalších míst - Blatnice (založil a dosud vede Ing. Josef Naňák), Brumova-Bylnice (založil v roce 1988 Ing. Robert Figar), Kroměříže, Ostravy (založili Tomáš Březný, Radim Prosek a Petr Štolba), Prahy (vede Ivan Vágner), později i Letovic (vedoucí - arch. Emil Haška) a Vyškova (vede Ivan Gibala). Rok před založením A.B.D.U. také Ing. Alois Konečný založil spolu se svými spolupracovníky Svaz Ji-Jitsu Moravy.